Literární a výtvarná soutěž "Proč si myslím, že manželství je skvělé" - 1. a 3. místo

Nad tím, zda má smysl manželství i v 21. století, se zamýšleli žáci 6. a 8. třídy. Centrum pro rodinu a sociální péči Hodonín vyhlásilo literární a výtvarnou soutěž na stejnojmenné téma. Velice nás proto potěšilo, že v literární kategorii obsadily naše žákyně hned 1. místo – Eva Školková (8. třída) a 3. místo – Veronika Dejmlová (8. třída) a navíc cenu diváka, kterou získala Anna Leuchterová (8. třída). Ze 6. třídy získal cenu diváka ve výtvarné kategorii Dan Havlata. Žáci byli obdarování drobnými dárky a knižní cenou.

Mgr. Věra Oherová

Oceněné práce:

Anna Leuchterová, 8. třída, 14 let

Většina lidí vnímá manželství jako nějaký cíl  - někdy lépe, někdy hůř dosažitelný a někdy nedosažitelný. Jako konečnou stanici, když najdou lásku. Ale je to nutné? Za několik let mnohé páry zjistí, že ten jejich ,,zamilovaný vlak‘‘ zdaleka není v konečné stanici a jejich cesta láskou pokračuje. Následují složité rozvody, hádky o majetek, děti, psy a kočky. Nemůžeme si nalhávat, že to nepůsobí na psychiku. Jak se asi cítí dítě, které chtějí oba rodiče? Ano, bude se sice cítit žádané, ale oba rodiče budou využívat své taktiky, aby dítě získali, a to už dítěti moc nepomůže, ba naopak. Co je ovšem horší – jak je dítěti, kterého jeden z rodičů odmítne? A nebo ještě hůř, pokud ho odmítnou oba? Cítí se nechtěné, jako páté kolo u vozu.

Na druhou stranu, pokud vedle sebe žijí dva lidé, bok po boku ale kromě citů nejsou poutání ničím jiným, jako je právě svazek manželský, je mnohem lehčí a pravděpodobnější, že se rozejdou, a pokud mají dítě, je věc mnohem horší.

Manželství je podle mě vhodné jen tehdy, jestliže si dva myslí, že to má opravdu smysl, že to vydrží a ne pokud je to z donucení rodičů nebo protože by čekali potomka. To je potom pro dítě ještě horší, když se mu rozvedou rodiče v průběhu života, než kdyby od malička žilo s tím, že to takhle je.

Samozřejmě že pro dítě je lepší, když má oba rodiče. Protože jednoho dne přijde dotaz: ,,Maminko, proč nemám také tatínka jako ostatní děti?‘‘ a matka musí složitě vysvětlovat, že tatínka nemá. Když už jsem u těch výjimek, a situací pro dítě složitých, napadá mě registrované partnerství. Myslím, že pro dítě je pořád lepší mít dva tatínky, co se o něj dobře starají, než mít jen matku, která sama nezvládá a nebo ještě hůř – pocházet sice z heterosexuálního páru, ale být týrané. Dnešní společnost je k homosexuálům stále nenávistná, nebo alespoň to většina vidí jako něco nepřirozeného. Myslím, že kdyby mohly homosexuální páry adoptovat dítě, mládež by se již odmala s tímhle seznámila věděla by, že to tak je, že to není nic zvláštního a potom by se nikdo ani nestyděl svou orientaci přiznat, jako tomu je stále dodnes.

Podle mého názoru je svazek manželský dobrá věc, jen je občas docela nákladný pro muže a v pozdějších etapách náročný pro ženu.

Já sama se na svého prince co mě přivede k oltáři těším, jako většina dívek, ale kdo ví, co bude za pár let. Jestli stále svatby budou? A jestli ten princ vůbec přijde.

Veronika Dejmlová, 8. třída, 14 let

V životě jednou přijde chvíle, kdy si člověk uvědomí že už ho dále nebaví samotářský život a začne hledat partnera se kterým by byl schopen a rád by prožil zbytek svého života - samozřejmě, ne každý touží po manželství, dětech a života po bohu někoho dalšího.

Po nějaké době šťastného vztahu, když jsou oba spokojeni chtějí svůj vztah zpečetit - přichází manželství. Dle mého názoru by se manželství nemělo uskutečnit dříve než po pár letech, až jeden druhého opravdu pozná, pochopí jeho pocity a bude schopen mu být oporou a vždy poradit. Když se dva do manželství vrhnou „po hlavě“, manželství nebude mít dlouhé trvání nebo šťastný konec - ve většině případech.

Manželství podle mě znamená vzájemnou maximální důvěru v druhého, společně čelit problémům, které v životě přicházejí, užívání si společných krásných chvilek, vědět že na toho druhého se můžeme stoprocentně spolehnout a víme, že nám vždy bude oporou. I když je manželství povolené až po dosažení plnoletosti, člověk by nikdy neměl ztratit dítě co je v něm, kdo jiný by přeci měl vidět vaše dětské JÁ, než vaše milovaná polovička. Moci se před druhým chovat tak, jak opravdu chcete a nemuset se v ničem přetvařovat a ani lhát, to je podstata manželství.

Buď ještě před manželstvím, nebo o něco  později se většina párů rozhodne mít děti, jednu z největších zodpovědností v životě. Vychovat své děti, dát jim pevné zázemí a vše, co potřebují k tomu, aby v budoucnu dokázali vést správně a slušně svůj vlastní život. Pokud už se člověk rozhodne mít v životě děti, měl by si být jistý že s tím člověkem se kterým je. Není nic horší pro dítě, když se mu rozvedou rodiče ( kromě smrti jednoho z nich nebo obou.) A on neví proč se to stalo, když mu slibovali že s ním budou navždy.

Sladké řeči o tom, jak toho druhého nikdy neopustíte a že s ním budete na vždy by se podle mého názoru neměli říkat, pokud  je člověk nemyslí vážně a hlavně, ani neví jestli to tak bude nebo ne. Je sice hezké to od druhého slyšet, ale když se to mezi dvěma lidmi později pokazí, a vzpomenou si na ty sladká slova „Na vždy“, bolí ztráta ještě víc. NIC není navždy.

Být sám po celý život, respektive nemít nikoho, na koho se můžete spolehnout a kdo tady s vámi bude i v těžkých chvilkách není moc dobré. Člověk může upadat do depresí, což občas vede i k vzatí vlastního života. Vždycky je lepší (a život poté i lehčí) mít vedle sebe člověka,  který Vám poradí, pomůže a řekne vám že Vás miluje a že mu na vás záleží. Člověk má pak hned radost a větší chuť do života.

Život je dar, tak bychom se o něj měli podělit s lidmi, se kterými nám bude dobře a budou ochotní se poděli o svůj dar života s námi.

Eva Školková, 8. třída, 14 let

Manželství, dost složitý námět na zamyšlení, když o takových věcech ve svém věku ještě moc neuvažuji. A tak jsem se nejprve ptala svých nejbližších na jejich názor a jejich zkušenosti a níže je výsledek, ke kterému jsem dospěla. Zjistila jsem, že s  vývojem doby se názor na manželství výrazně měnil. Jak mi vyprávěla babička, kdysi dávno o výběru životního partnera rozhodovali rodiče. Takovým manželstvím se říkalo sňatky z rozumu. Obvykle se bral spíše statek se statkem. Později si naštěstí mohli mladí lidé vybírat své partnery sami. Ale bylo obvyklé, že do manželství vstupovali velmi brzy. Soužití dvou mladých lidí bez uzavření sňatku bylo považováno za společensky nepřípustné. Je s podivem, že ani rozvodovost nebyla tak vysoká. Matky našich babiček a vlastně i naše babičky vydržely se svým partnerem většinou až do smrti.  Asi proto, že se uznávaly jiné hodnoty. Pak se doba změnila, většina manželství se začala rozvádět. Rozvodovost byla tak vysoká, že v některých velkých městech se rozvádělo každé druhé manželství. Když se na to tak dívám, musím připustit, že vývoj doby se nezastavil a přinesl nový pohled na instituci manželství.  V mojí době už není příliš moderní uzavírat manželství. Mladí lidé se dne spíše věnují studiu a užívají si svobody a volnosti. Nechtějí se vázat a raději budují svou kariéru. Není divu, že rozvodovost klesla, protože podle statistik klesá i počet uzavřených manželství.  Pokud se dnes lidé rozhodnou pro uzavření manželství, stává se tak až kolem třicátého roku. Důvodem bývá často očekávání potomka a snaha přivést dítě do úplné rodiny, i když ani to už vlastně není podle dnešních morálních zásad podmínkou.

A jak se dívám já na manželství? Já jsem romantik. Chtěla bych potkat velkou lásku, někoho kdo by mi byl v každé situaci oporou, někoho komu bych mohla věřit, někoho s kým bych se mohla radovat i zvládat starosti. A ať je to považováno za staromódní, či není, takového člověka bych si chtěla i vzít. Přála bych si, aby moje manželství bylo oázou klidu v tomto rozbouřeném a uspěchaném světě, místem kam bych si přišla odpočinout a nasbírat nové síly. Ale obávám se, že tohle je jen výplod mé fantazie, protože realita bude asi trochu jiná. Jak mi říkají moji rodiče, manželství je o schopnosti komunikovat, o velké toleranci, o ochotě jeden druhého respektovat, dokázat si jeden druhého vážit a dokázat odpouštět. No, je toho  opravdu hodně, tak nevím, jestli to zvládnu. Ostatně k tomu je vždycky potřeba obou. Ale fakt je, že bych si to moc přála. Chtěla bych svým dětem také dát ten pocit jistoty, že když se vrátí domů, najdou tam svou mámu a svého tátu. Rodiče, kteří se milují a děti pro ně znamenají všechno.

26. června 2014

Naše úspěchy - školní rok 2013/14