V letošním školním roce jsme započali v rámci dějepisného studia českých dějin cyklus exkurzí do panovnických sídelních hradů. Prvním z nich je Vyšehrad. Našim cílem bylo teoretické znalosti uplatnit v terénu a pochopit ducha místa (genius loci). K jeho pochopení je třeba znát nejen specifické možnosti krajiny, ale i kulturní kontext, který jej dotvářel a dotváří.

Pozorovat Vltavu (starogerman. wilth-ahwa - divoká voda) z historického opevnění na skále, rozeznávat jednotlivé umělecké slohy v jejich vývoji, chápat urbanistická řešení místa a to jak ze samotného Vyšehradu, tak v kontextu samotné Prahy a Evropy, je klíčem k pochopení záměrů a myšlenkových konceptů samotných panovníků, kteří se zasloužili např. o dnešní podobu Vyšehradu. Kdo totiž například ví, že v mysli Karla IV. při zvelebování Prahy byla mimojiné představa a předobraz Říma (věčné město)? Jisté paralely by se zde našly. Podobně jako řeka Tiberia rozděluje město Řím (pupek světa nebo věčné město) na pravý a levý břeh, kde se nacházejí proti sobě dvě nejdůležitější architektury křesťanstva: Laterán - sídlo papežů a bazilika sv. Petra ve Vatikánu, tak také řeka Vltava rozděluje Prahu na břehy levý a pravý, na nichž proti sobě stojí dvě z hlediska politicko-nábožensko-kulturního nejdůležitější památky českých dějin: Pražský hrad - katedrála sv. Víta a Vyšehrad - bazilika sv. Petra a Pavla. Porozumět této symbolice znamená chápat smysl odkazů našich panovníků a orientovat se v samotné matce měst (metropolis), jakoby člověk nabyl schopnosti orientace v mapě historie.

Naši žáci prokázali, že jsou skutečně schopni přemýšlet v kontextu, skládat mozaiku z různých indicií a postřehů z jednotlivých památek, díky nímž se přibližují k původním záměrům našich předků - alespoň s určitou pravděpodobností. Kladli si mnoho otázek a také si uměli na ně odpovědět. Např. si všimli nesourodých opevnění z hlediska techniky a stáří. Dobře určili, že některé části opevnění jsou starší (doba gotiky) a některé mladší (doba baroka). Také dospěli k odpověďi na otázku: proč se opevnění měnila - v důsledku technického pokroku zbraní. Někteří dokonce dokázali přeložit starogermánský název wilth-ahwa pro řeku, jejíž současnou počeštělou variantou je Vltava. V neposlední řadě bylo potěšením sledovat kritický přístup našich žáků k výkladu slečny průvodkyně. Naše průvodkyně se držela pouze jedné bájné verze možného výskytu hradu kněžny Libuše (Vyšehrad). Čímž u našich žáků vyvolala nesouhlas. Dalším bájným místem je přeci Libušín u Kladna. Nejednou naši žáci překvapili svými znalostmi a bystrostí slečnu průvodkyni.

Závěrem je třeba říci, že jsem byl udiven, jak jsou studenti vnímaví a schopni číst v této pomyslné mapě symbolů. Ukázali totiž, že historie je živá a že se budou umět jednou dobře orientovat šířeji a v souvislostech ve světě plném odkazů, ať už v kinematografii, divadle, literatuře, architektuře či jiné oblasti kultury. A také, že umí oddělovat historická fakta od lidové slovesnost, jež nás sice může obohacovat o fantazii, ale nelze obé směšovat. Naši předci by měli radost!

Mgr. Robert Weinrich, vyučující dějepisu

 

26. září 2012