Literární soutěž – Ondřej Sekora

Městská knihovna Bolatice pro měsíc březen vyhlásila literární soutěž věnovanou významnému autorovi pro mladší čtenáře – Ondřeji Sekorovi. Děti si měly vybrat jakoukoliv postavu z jeho knížek a vymyslet nový a hlavně neotřelý příběh. Práce do soutěže byly poslány dvě (Heleny Lavigne (5. třída) a Davida Strnada (5. třída), a proto nás všechny velice potěšilo, když jedna z nich získala celkové vítězství této soutěže. Byla to práce Heleny Lavigne. Moc gratulujeme a přejeme stále dobré nápady pro další psaní zajímavých příběhů. Knihovna oběma poslala za jejich úspěch převážně knižní dárky.

Její příběh, který vypraví o tak trochu jiném Ferdovi, si můžete přečíst níže.

Mgr. Věra Oherová

Oceněná práce Heleny zde:

Ferda Mravenec

Helena Lavigne

„No tak vstávej, Ferdo!“ volala na mě máma z kuchyně. Vstal jsem a odploužil se do kuchyně. „Mami, neříkej mi Ferdo!“ řekl jsem mámě. Štvalo mě, že mi tak lidi říkali. Jmenoval jsem se Ferdinand Mravenec, takže když se mi řeklo Ferda, vzniklo z toho jméno pohádkového hrdiny. Ale mohl jsem stokrát říci, že mi to vadí a stejně mi všichni říkali Ferdo. Ve škole to nebylo o moc lepší. „Tak, kde máš Berušku?!, křičeli na mě spolužáci hned, jak jsem vstoupil do třídy. Sedl jsem si dozadu ke svým nejlepším kamarádům – Terezce Beruškové a Adamovi Pytlíkovi. Ti dva také neměli zrovna nejlepší jména. První hodina byla biologie. To byl můj nejneoblíbenější předmět. Když jsme naposledy zkoumali na školní zahradě, jaké květiny tam rostou, spolužáci našli mraveniště a celý další týden se mě všichni ptali: „Proč do toho mraveniště nejdeš? Třeba Tě tam postrádají…“ Dnes jsme měli pitvat mloka. Fakt jsem nechápal, proč to musíme dělat. Když mi někdo řekne, že mlok má uvnitř žaludek a střeva, klidně mu to budu věřit. No ale co jsem mohl dělat? Po zvonění přišla učitelka a my s ní šli do laboratoře. Každý dostal jednoho mloka a skalpel. Upřímně řečeno, já když vidím mrtvé zvíře, mám, co dělat, abych se nepozvracel. Takže pitvat mloka bylo pro mě něco jako nadlidský výkon. Pomalu jsem vzal skalpel a už jsem chtěl do mloka říznout. Ale v tom se stalo něco neuvěřitelného. Ten mlok se pohnul! Hrozně jsem se leknul a odskočil dozadu. Za mnou ale byla židle. Ta spadla na zem, já o ni zakopnul, spadl a pořezal se skalpelem. No, tak to dopadá, když mě nutí pitvat zvířata. „Jsi v pořádku?“, zeptala se mě Terka. „Jenom tady krvácím, ale jinak jsem úplně v pořádku“, procedil jsem skrz zuby. Adam mi pomohl vstát. Přiběhla k nám učitelka a ustrašeným tónem spustila: „Musíš okamžitě na ošetřovnu, Ferdo!“. A já využil zmatku a popadl jsem mloka a strčil ho do kapsy. Den se pomalu uchýlil ke konci, když bylo teprve půl osmé večer, ale já byl po dnešních neblahých událostech se skalpelem úplně vyřízený. Převlékl jsem se do pyžama a uvědomil si, že mám pořád v kapse mloka. Vyndal jsem ho z kalhot a položil na stůl, lehl si a okamžitě usnul. Později mě probudil nějaký hlásek: „Díky, zachránil jsi mi život!“. Málem jsem vyletěl z kůže, když jsem si uvědomil, že na mě mluví MLOK. „Ty mluvíš??“, to bylo totiž to jediné, na co jsem se v tu chvíli zmohl ze sebe dostat. „No jasňačka, za koho mě máš?“, odpověděl mlok. Chvíli jsem uvažoval: „Poslyš, to všechna zvířata mluví?“, zeptal jsem se. „Nevím to jistě“, odpověděl mlok. „Myslím, že ryby používají znakovou řeč. To teď ale není důležité. Zachránil jsi mi život a zasloužíš si odměnu. Ale teď musím domů, určitě o mě mají strach.“ „Když mi ukážeš cestu, kde bydlíš, donesu Tě tam“, nabídl jsem se. O pár minut později jsem stál na chodníku před naším domem a v ruce držel mloka, který mě navigoval. Nejdříve jsme šli po chodníku, pak jsme vyšli z města a šli po pěšině, až jsme došli k malému jezírku. „A jsme tady“, zajásal mlok. Mlok zakřičel „JSEM TADY“ a za chvíli u nás byli další tři mloci. Když mě uviděli, dost se mě lekli. „Tohle je Ferda, nemusíte se ho bát, zachránil mě“, mlok mi vyskočil z ruky a své rodince vyprávěl, co se stalo. „Mohli bychom na oplátku udělat něco pro Tebe?“, zeptal se jeden z mloků. Chvíli jsem přemýšlel. „No, po tom incidentu se skalpelem, počítám s tím, že mi učitelka dá na vysvědčení minimálně trojku. Ale kdybych udělal vážně dobrý referát o mlocích, mohla by mi známku zlepšit. Mohli byste mi o sobě něco říct?“ „Jasně“, souhlasila rodinka mloků a já jsem se posadil do trávy a mloci mi o sobě vykládali všechno možné a nemožné, co v učebnicích biologie určitě jen tak není. Seděl jsem v trávě docela dlouho a zaujatě je poslouchal, když pomalu začalo svítat a já vyhrkl, že musím okamžitě domů. Běžel jsem urychleně domů, kde jsem si ještě lehl do postele a usnul. „No tak, vstávej, Ferdo!“ volala na mě máma z kuchyně. To byl ale šílený sen, pomyslel jsem si, prohrábl jsem si vlasy rukou, abych se rychle učesal a zjistil jsem, že mám ve vlasech trávu. Pokud to teda vůbec byl sen …

16. května 2014

Naše úspěchy - školní rok 2013/14