Literární soutěž - Nejmoudřejší je číslo
V rámci celorepublikové soutěže vyhlášené knihovnou v Moravské Třebové s názvem Nejmoudřejší je číslo obsadili naši žáci v I. a II. kategorii první místa. Jejich úkolem bylo napsat pohádku, ve které bude figurovat co největší možný počet čísel. Žáci prvního i druhého stupně se do soutěže pustili s vervou, a tak se není čemu divit, že všechny odeslané práce se umístily, dokonce na prvních příčkách.
I. stupeň:
Fedorko Erik (3.A)
Lavigne Helena (5.tř.)
Petrák Michal (5.tř.)
II. stupeň
Záruba Vladimír (7.tř.)
Vítězné práce k přečtení naleznete níže a jména vítězů i v tisku města Moravská Třebová na str. 13 (zpravodaj - únor 2014).
Všem žákům ještě jednou gratulujeme a doufáme, že pěkné ceny, které jim knihovna poslala, si získaly jejich zájem.
Mgr. Věra Oherová, Mgr. Julie Polášková
Vítězné práce:
Pět králičích přání (Michal Petrák 5. třída)
Byl jednou jeden chlapec jménem Petr Třetí. Petr byl smutný, protože neměl žádné kamarády ani kamarádky. Svěřil se doma mamince a ta mu poradila, ať si koupí domácí zvířátko. Petr nápad velice uvítal a šel s maminkou hned nějaké zvířátko koupit. Vybral si králíčka jménem Elli. Ale nemohl si Elli jen tak odnést, Elli mu řekla, že jí musí splnit pět úkolů- Petr se do plnění úkolů vrhl po hlavě. První úkol – musel Elli sehnat pohodlnou klícku, Elli se klícka, kterou Petr sehnal velice zalíbila a cítila se v ní hned, jako doma. Druhý úkol – přines mi mou oblíbenou pochoutku a to mrkvové chipsy. Mrkvové chipsy nešly sehnat a tak je Petr musel udělat doma sám. Elli je radostí schroupala. Třetí úkol – musí Elli sehnat nůžky na drápky a ty drápky jí ostříhat. I to pro Petra nebylo těžké a nůžky sehnal a drápky ji mile rád ostříhal. Elli poděkovala a prozradila mu čtvrtý úkol – aby se necítila osaměla, musí ji Petr sehnat plyšové hračky. Petr byl tak šikovný, že Elli ušil plyšového mývala, medvěda a také nesměl chybět králíček. A poslední přání Elli byla největší péče a láska od Petra, jaká může být.
Karolína a pět set padesát diamantů (Vladimír Záruba 7. třída)
Žila byla jedna Karolína, která měla přesně na den šestnáct let. Karolína měla osm starších bratrů. Dvěma bylo dvacet tři let, dalším dvěma dvacet osm, následovali bratři, kterým bylo třicet osm let a poslednímu táhlo na čtyřicet osm.
Všichni bratři byli pět dní po Karolíniných narozeninách uneseni mladou a krásou princeznou Grunhildou, která byla dcera krále Šestihoří, jenž měřil tři metry. Nebyl to ovšem obr, ale jen velký statný muž.
Šest z osmi bratrů se do princezny hned zamilovalo, zbylí dva se zamilovali naopak do královny, Grunhildiny matky. Třímetrový král se hněval a i přesto, že měřil, kolik měřil, problém s Karolíninými bratry mu přerostl přes hlavu. Nechal tedy osm bratrů uzamknout do cely s číslem 18985.
Mezitím Karolína po svých bratrech zoufala a vydala se je hledat spolu se svým dvouletým kamarádem Josefem. Vyšli tedy na tří kilometrovou cestu, která vedla do Grunhildina království. Po jednom kilometru spatřili dvě jeskyně. V jedné z nich bylo světlo a v druhé 985 kilogramů zlata. Karolína s dvouletým Josefem, jehož nesla na jedné lopatě, kterou měla přehozenu přes rameno, vstoupili nejprve do první jeskyně se světlem. Tam objevili 555 diamantů a vedle nich dva kbelíky. Do jednoho vložila šestnáctiletá Karolína 555 diamantů a do druhého uložila dvouletého kamaráda. Oba kbelíky zavěsila na lopatu, jeden na pravý konec, druhý na levý konec, aby si lopatu vyvážila. Do jeskyně se zlatem už se Karolína s Josefem nevydali, jelikož nebyli chamtiví, a tak chtěli dopřát i jiným.
Po šesti minutách a dvaceti sekundách přišli k hradu s 225 vězni. Šestnáctiletá Karolína svojí silou rozbila bránu a dostala se k celám. Šla postupně od cely číslo 1, přes celu číslo 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 19, 20 …, až došla k cele číslo 18985. Své bratry vysvobodila pomocí lopaty, na které jí visely dva kbelíky. Chtěla s bratry utéct, když v tom se jí za zády objevil tří metrový král. Ten jí nechtěl s bratry propustit, proto mu Karolína nabídla za jejich propuštění 555 diamantů, které nesla v jednom ze dvou kbelíků. Josífek s tím moc nesouhlasil, ale jelikož mu byly teprve 2 roky, tak si nemohl moc vyskakovat.
Král naštěstí diamanty přijal a Karolína si mohla své bratry odvést z vězení. Princezna Grunhilda byla ze ztráty svého lupu nešťastná, a tak jí Karolína dovolila nechat si jednoho z jejích bratrů. Grunhilda si jej vzala za muže a jelikož brzy po svatbě zemřela, pak její dědictví, které činilo 1 milion 555 tisíc 626 zlaťáků, připadlo jejímu muži. Ten, jelikož byl velmi slušně vychovaný a odmalička se musel dělit mezi sourozenci, dědictví po manželce rozdělil svým zbylým bratrům a sestře Karolíně, která z něj dala ještě 432 zlaťáků svému dvouletému kamarádovi Josefovi.
Všichni byli nakonec spokojeni a žili šťastně do té doby, než se jim zjevil duch Grunhildy.
O třech bratrech (4. třída)
Byla jednou čísla, která šla do světa. Jednička byla nejstarší, Trojka byla nejmladší a Dvojka? Ta byla prostředníček. Šla přes dvacet řek a narazila do padesátky. Padesátka bylo království, kde žila Stovka, Devadesát devítka a také mnoho jiných čísel. Stovka byla král a devadesát devítka královna, zbytek čísel byli jejich poddaní. Jednou vyhlásili král a královna ve svém království, že kdo jim přinese zlaté pírko od Tisícovky, dostane bohatou odměnu. Tisícovka byla totiž drak poblíž Padesátky a každý pátý den chtěl někoho z Padesátky k jídlu. Jednička, dvojka a trojka šli zabít Tisícovku. Jednička mu chtěla vytrhnout zlaté pírko, ale zjistila, že drak Tisícovka žije hodně vysoko na skále. Chtěla na ni vylézt a také se jí to málem povedlo. Ovšem kdyby ale draka nevzbudila a on jí neshodil. Potom to šla zkusit dvojka a té se to povedlo. Vylezla na skálu, drakovi vytrhla zlaté pérko a slezla opatrně dolů. Ale úkol nebyl úplně hotov, čísla ještě musela draka Tisícovku zabít. Pokusila se o to Trojka, vzala Dvojce zlaté pírko, které bylo na konci ostré, vylezla na skálu a draka probodla, kde měl největší slabinu. Poté společně Jednička, Dvojka a Trojka odnesla zlaté pírko do království a získala bohatou odměnu. Je dobré mít kamarády na které je spoleh a rádi Ti pomůžou.
Ludvík Čtrnáctý (Helena Lavigne 5. třída)
Ahoj, jmenuji se Ludvík Čtrnáctý. Ne, nedělám si legraci. Naše rodina se jmenuje Čtrnáct, a když jsem se narodil, tak mi rodiče dali jméno Ludvík. To je pěkně nefér, protože Ludvík Čtrnáctý je panovník a já jsem kvůli tomu celé třídě pro smích. A proto mám jen jednoho kamaráda. Jmenuje se Prokop Buben a taky si z něj všichni dělají legraci. Naštěstí už je dnes poslední den školy a já a Prokop jsme plánovali ty nejlepší prázdniny. Chtěli jsme hrát hry na počítači, číst si komiksy, jet do aqvaparku a jezdit tam na tobogánech a spoustu dalších věcí. To vše se ale rozpadlo, když jsme přišli s Prokopem domů, domluvili jsme se, že u nás přespí. Vešli jsme do kuchyně a u stolu seděl můj táta. Táta učí matematiku na vysoké škole a to je problém, protože já matiku vůbec nechápu a vždycky, když to táta vidí, že dělám v matice něco špatně, hned se mi to snaží vysvětlit. Jenže vždycky, když mi to táta vysvětlí, chápu to ještě míň, než předtím. Táta se na mě podíval a řekl: „Ludvíku, mám skvělý nápad. O prázdninách pojedeme na chatu!“ A mě bylo jasné, že na naše plány můžeme zapomenout. Totiž, táta koupil chatu před dvěma lety a zatím jsme tam ani jednou nejeli. Takže chata chátrá, není v ní voda ani elektřina. „Ale my jsme měli s Prokopem plány!!, zaprotestoval jsem! „Na chatu jsme nejeli dva roky a potřebuje opravit!“ rozkřikl se táta na mě a bylo jasné, že mám smůlu! „A mohl bych jet s Váma?“ zeptal se Prokop. „Jestli Ti to dovolí rodiče …“ řekl táta a Prokop se rozzářil. A já vůbec nechápal, kde bere tolik nadšení, když vůbec neví, do čeho jde. Prokop s námi směl jet. Jeli jsme jedním autem. Cesta trvala tak dvacet minut. Pak jsme vystoupili a uviděli chatu. Teda spíš to, co z ní zbylo. Jedna stěna byla polorozpadlá a střecha vypadala, že každou chvíli spadne. Táta s rachotem otevřel obrovskou bránu a šel k chatě. Šli jsme s Prokopem za tátou a máma řekla, že půjde nakoupit něco k jídlu. Taťka otevřel sklep a prohlásil, že nejdříve musíme posekat trávu. Rozhlížel jsem se po sklepě, ale žádnou sekačku na trávu jsem neviděl. Řekl jsem to tátovi, ale ten se jen zasmál „Žádná sekačka, ale kosa!“. Takže jsme celý den sekali trávu. Večer jsme s Prokopem byli oba vyřízení. Padli jsme na válendu a čekali, až mamka uvaří něco k večeři. Jenže táta měl energie dost. Přišel k nám a podal každému po jednom papíře. „Co to je?“, zeptal jsem se. „Matematika“, odpověděl otec „musíte procvičovat“. To mě naštvalo. Celý jeden den jsme sekali trávu a táta nám potom dá matiku? Chtěl jsem zaprotestovat, ale táta už byl pryč. A tak jsem se do toho pustil. Prokopovi to šlo, mně ne. Prokop to měl za chvíli a tak vstal, aby příklady odnesl mému tátovi. Ale upadla mu při tom tužka a odkutálela se pod skříň, která stála naproti nám. Prokop si lehl na zem a začal rukou šmátrat pod skříní, aby tužku našel. Pak ale ztuhnul. „Co je?“, zeptal jsem se. „Za tou skříní není stěna, jsou tam dveře!“ Rozhodli jsme se, že až půjdou moji rodiče spát, tak skříň odsuneme a podíváme se tam. A tak se taky stalo. Skříň byla těžká a šla špatně přesunout. Nakonec se to podařilo. Prokop měl pravdu, za skříní byly doopravdy dveře. Ale byly zamčené. Začali jsme zoufat, ale v tom jsem si vzpomněl, na jeden fígl, který jsem viděl ve filmu. Vytáhl jsem z kapsy kus drátku, strčil do zámku, chvíli v něm rachotil a najednou se ozvalo cvak, cvak a dveře se otevřely. Vstoupili jsme do místnosti za dveřmi. Byla malinká a v jedné stěně byl vytesaný čtverec a na zemi nějaké kostičky. Prokop za námi zavřel dveře a u jedné stěny objevil dvě pochodně se zápalkami a posvítil na kostičky. Vzal jsem jednu do ruky a zjistil jsem, že je na ní vytesaný znak. „To jsou přece římské číslice!“. Vykřikl Prokop a měl pravdu. Na každé kostičce byl jeden znak nebo plus, mínus nebo rovná se. „Asi musíme poskládat ta čísla do příkladů, tak aby dávaly smysl!“ Dávali jsme kostičky do vytesaného čtverce na stěně. Trvalo to dlouho, protože jsem víc škodil, než pomáhal. Ale pak chyběla jen jedna kostička. Prokop vzal do ruky poslední kostičku a opatrně ji vložil do čtverce. Jakmile jí tam vložil, stěna, ve které byl čtverec vytesaný, se posunula a utvořila tak malou škvírku, velkou jen tak, tak na prolezení. Hned jsme se k ní rozběhli a prolezli jsme jí do další místnosti. Ta byla větší než předchozí. Byl v ní také dopis tohoto znění:
Milý čtenáři, jestli ses dostal do této místnosti, tak jsi potvrdil, že jsi dost chytrý na to, abys pokračoval. Musíš ale ještě splnit jeden úkol, ve kterém prokážeš sílu. S pozdravem majitel chaty
Zaradoval jsem se. Pokud šlo o logické příklady, byl jsem pěkný pako. Ale sílu jsem měl velkou. Rozhlédl jsem se po místnosti, ale nic v ní kromě hromady kamenů nebylo. „A co máme jako dělat?“, zeptal jsem se Prokopa, který byl tak 3x chytřejší než já. „Nevím. Zkusíme ty kameny odsunout, třeba bude něco pod nimi.“, odpověděl. A tak jsme kameny začali odsouvat. Byly hrozně těžké. Když jsem odsunul poslední kámen, Prokop ke mně hned přiskočil a zvědavě se mi díval přes rameno. Jenže pod kameny nic nebylo. To mě naštvalo, kameny byly opravdu těžké. „A co teď?“, zeptal jsem se. I Prokop vypadal, že neví, co si počít. „Asi vrátíme ty kameny na své místo a pak se vrátíme“, navrhl trochu smutně Prokop. A tak jsem začal kameny odvalovat. Všiml jsem při tom, že v podlaze je prasklina. Prasklina se táhla z podlahy na stěnu ke stropu a tam byl celkem velký otvor. „Prokope, podívej!“ Když ty kameny dáme na sebe, vylezeme po nich až k tomu otvoru a otvorem se dostaneme dál!“, vykřikl jsem a dali jsme se do práce. Za chvíli jsme měli hotovo. Hbitě jsme po kamenech vylezli a vlezli do otvoru. Chvíli jsme se museli plazit, protože otvor byl dost úzký. Pak se ale začal rozšiřovat a po chvíli skončil. Vyskočili jsme z něj a dopadli do veliké místnosti. Už v ní ale nebyl nějaký úkol. Ale opravdový poklad! Všude byly zlaté mince a drahokamy. Prokop se vzpamatoval jako první a hned si dřepl a začal se v mincích hrabat. Já jsem stál a nevěřícně civěl na to zlato. „Hele, koukni!“, řekl Prokop a podal mi něco, co právě vyhrabal. Byla to královská koruna. Vzal jsem si jí do ruky a objevil jsem na ní nápis. Byl dost zaprášený, ale nakonec se mi ho podařilo vyluštit. Na koruně stálo: Vyrobeno na přání Ludvíka XIV. Zajímalo by mě, jestli Ludvíka XIV. Někdy napadlo, že jeho korunu bude v rukou držet o 400 let později také Ludvík Čtrnáctý.
18. února 2014