Dojem z fotografie

Svůj dojem z fotografie se pokusili vyjádřit žáci 9. třídy v literární soutěži, kterou pořádalo Muzeum Mladoboleslavska. Petr Jílek, fotograf, vybral ze své tvorby několik černobílých fotek pořízených v 80. letech a vyhlásil ve spolupráci s muzeem literární soutěž, v níž zjišťoval názor současných mladistvých. V dnešní době, kdy cokoliv můžete kdykoliv vyfotit, ihned daný obrázek vidíte a můžete ho upravit, dal na odiv kouzlo černobílé a neměnné fotografie. Žáci si na webové prezentaci volili vždy jednu z fotek a snažili se zachytit svůj dojem, přitom se snažili vcítit do nestranných pozorovatelů, kteří nahlížejí na dané černobílé obrazy lidí zpovzdálí a zaznamenali, co se jim honilo hlavou za myšlenky z mnoha úhlů pohledu.

Po odeslání literárních textů jsem z muzea obdržela zprávu, že vybrané práce žáků 9. třídy nadchly porotu a pan fotograf by rád osobně poznal autory tak zdařilých výtvorů. Proto jsem neváhala, pana fotografa zkontaktovala a domluvili jsme si schůzku. Navštívil žáky jedno páteční dopoledne, osobně pogratuloval oceněným a svěřil se nám, že všechna vítězná místa obsadili naši žáci:

1. místo Anna Leuchterová

2. místo Lenka Pacovská, Vojtěch Vlasák (nešlo se rozhodnout, a proto 2. místa byla dvě)

Ocenění obdrželi drobné ceny a hlavně zvětšenou a vytištěnou fotografii, kterou popisovali.

Ráda bych pochválila všechny žáky z 9. třídy, kteří se aktivně zapojili a napsali opravdu krásné postřehy a myšlenky.

Níže si můžete přečíst vítězné texty i prohlédnout vybrané fotografie.

Mgr. Věra Oherová

 

Oceněné práce:

Moment fotografie – Anna Leuchterová

(fotografie číslo 11)

Malý chlapec sedí na ulici. Je zarmoucen. Měla bych za ním přijít a zeptat se co se stalo, proč je smutný. Ale já nechci. Nechci za ním přijít a vyptávat se, já nemůžu. Nemůžu přijít za cizím chlapcem a začít s ním mluvit. Nejde tak úplně o to, že je ten chlapec cizí. Myslím, že by určitě rád pohovořil o svých problémech. Jenže v tuto chvíli jde spíše o kouzlo tohoto momentu. Když se začnu vyptávat, tak chlapec zcela změní výraz a náladu a tento moment bude pryč. Není to veselá chvíle, ale umění nepramení vždy ze šťastných chvil. Tento pohled si zaslouží zachytit. Zanechat na něj vzpomínku. Prostý text se k němu ale nehodí. Je to moment hodný lepšího zachycení. Nutí mě vzít fotoaparát. Nastavuji rychlost závěrky a clonu a už slyším jen rychlé cvaknutí závěrky. Chlapec pouze zvedne oči. Vypadá chudě, možná nikdy neviděl fotoaparát? Můj původní záměr už jsem vykonala, a tak si přisednu k chlapci. Ten kouzelný moment je ten tam, takže s ním začnu rozmlouvat. Začne se zajímat o můj fotoaparát. Ptá se mě, proč jsem ho nejdříve fotografovala a až poté si s ním začala povídat. Klábosíme a klábosíme. Vysvětluji chlapci o momentu fotografie. O tom kouzelném momentu před stisknutím spouště. O tom, jak světlo ovlivňuje pomalu celý můj život, protože můj život patří za objektiv. Stále nechce pochopit, co mě tak fascinuje na světě fotografie. Nejspíš to pochopí, až bude starší, nebo také nikdy. Ale na fotografii je nejhezčí to, že ačkoliv zmáčknu spoušť, nikomu fyzicky nemohu ublížit. Že svět kolem mě poklidně pokračuje dál, ale já jsem zachytila moment, který fotka nenechá v zapomnění. Že jsem v jednom obrázku zaznamenala příběh, jako je právě ten chlapcův.

Klouzačka – Vojtěch Vlasák

(fotografie č. 15)

Byl pěkný letní den a venku svítilo slunce, proto se má máma rozhodla, že mě vezme na hřiště, abych si mohl hrát na písku. Hřiště bylo vedle našeho bytu, takže jsme tam byli za pár minut. Porozhlídl jsem se kolem dokola, ale zatím tam nikdo nebyl, takže jsem si musel hrát sám. Nevěděl jsem, kde začít, i když jsem na hřiště chodil téměř každý druhý den, stále tam byla spousta zábavy. Po pár minutách hraní s pískem a zasypávání mravenců jsem objevil překážku. Klouzačka, na kterou se mi nikdy nepovedlo vylézt, byla přímo přede mnou. Rozhodl jsem se na to jít chytře, udělal jsem si před klouzačkou hromadu písku, trvalo to dlouho, byl jsem vyčerpaný, ale i přes to jsem to zvládl. Další úkol bylo se dostat nahoru, nyní když jsem již dosáhl na první žebřinu, zdálo se to jednoduché. Párkrát jsem spadnul, ale nakonec jsem to stejně dokázal. Byl jsem nahoře, avšak, co tam? Neměl jsem kam jít, sklouznout se dolů bylo nebezpečné a jít po žebřinách téměř nemožné, nebylo cesty ven. Vypadalo to jako celé hodiny v pasti, ale ve skutečnosti, si mě máma po pár minutách vzala a položila opět dolů.

Spolu až do smrti, ve zdraví a chudobě? – Lenka Pacovská

(fotografie č.22)

Co je to stáří, když se milujeme? Co je to vrásčitá tvář, když víme, že se vedle milovaného probouzíme už několik let? Známe se už skoro 50 let, pomalu se blížíme k diamantové svatbě. Poznali jsme se jednoho letního dne na mladoboleslavském náměstí, kde se konaly jako každý rok prodejní trhy. Stál u stánku s točeným pivem. Slunce mu svítilo do jeho mladé tváře. Byl oslnivý a krásný. Již na první pohled se mi líbil. Šla jsem ke stánku s čerstvou zeleninou, stánek byl hned za stánkem s točeným pivem. Prošla jsem okolo něj a usmála se na něj, ale on se mě ani nevšiml. Celou dobu, co jsem šla domů, přemýšlela jsem nad tím, kdo to asi je a kde bydlí. Došla jsem domů, už na mě čekala matka. Její první slova byla, kde jsem tak dlouho, nemohla začít vařit polévku bez potřebné zeleniny. Matce jsem zalhala a řekla, že tam byla velmi velká fronta. Moje máma na mě vždy poznala, že lžu, tak se jen na mě pousmála a nic neříkala. Když jsme seděli u jídelního stolu, ani jedna nepromluvila. Po malé chvilce mi matka řeka, že hned vedle nás se nastěhovala nová rodina, a že by bylo velmi slušné po večeři jít a přivítat ji. Najedla jsem se a šla do vedlejšího vchodu panelového domu, kde jsem už od malička bydlela. Vešla jsem, zazvonila a čekala. Nevím proč, ale byla jsem trochu nervózní. Přišla mi otevřít žena ve středním věku. Pozdravila jsem jí a přivítala u nás ve městě. Byla ráda a řekla, ať jdu dál. Pobídla mě, ať jdu dovnitř, ale já nesměle postávala v předsíni. Žena zavolala do malé místnosti a přiběhl mladík. Stála jsem stále v předsíni, kde bylo šero, ale poznala jsem ho! Byl to on! Byl tak nádherný. Usmál se na mě a já cítila, jak se začínám červenat. Od té doby, co jsme se poznali, jsme byli spolu. Až do smrti, ve zdraví a chudobě jak jsme si slíbili přede všemi.


2. června 2015