Sblížila nás píseň
S Otou Pavlem jsem se spřátelil na začátku školního roku 1941 – 1942, kdy Ota začal s námi chodit do jedné třídy. Na spisovatele jeho kvalit se obvykle vzpomíná co nejradostněji a měl bych spíše vyzdvihovat jeho přednosti a klady. Já bohužel budu vzpomínat na jednu z jeho "slabých stránek", a to byl zpěv.
Nevím, jak později, ale v té době nebyl Ota příliš velkým zpěvákem. Nevím, jestli o tom věděl. Na rozdíl od něho, já zpíval mnohem hůř a bylo mi to známo. Poprvé to zjistil pan Velc, který byl výborným a zkušeným učitelem hudby. Maminka mě k němu přivedla, když jsem projevil zájem naučit se hrát na nějaký nástroj, protože sousedovic Pepa hrál na klavír, vedle Maruška hrála na housle a obsoused Toník troubil na trumpetu. Pan Velc mě požádal, abych mu něco zazpíval – jestli znám Andulku šafářovou a potom ještě pár dalších písniček. Pamatuji se na to, že když mě takto vyzkoušel, se moc divil a říkal: „Ten kluk zpívá všechny písničky na stejnou melodii a kupodivu slova mu v tom nepřekážejí.“ Patrně poznal, že naučit hrát na housle kluka bez hudebního sluchu je nad jeho síly. Doporučil přijít později, třeba se to časem zlepší. Nezlepšilo. Při hodinách zpěvu jsem zjistil, že mi to zní jinak, než všem ostatním. Zkoušel jsem různě zvyšovat a snižovat hlas. To se mi sice dařilo, ale jen výjimečně to znělo stejně. Pan učitel Šimandl mi to toleroval a pokud věděl, že přijde na hodinu zpěvu pan inspektor, tak mne a Pepu Emingera poslal pro něco důležitého, tak, abychom se vrátili až po hodině zpěvu, nebo nám nenápadně naznačil, že máme mlčet.
Když jsme přišli na měšťanku, přišel i nový žák Ota Popper. Na první hodině zpěvu, na které pan učitel Černoch rozdělil třídu na hlasy a učil ji zpívat dvojhlasně Ó hřebíčku zahradnický, jsem chyběl. Na další hodině jsem se zařadil dozadu mezi ty další a protože jsem věděl, jak lahodně můj zpěv zní, otevíral jsem pusu naprázdno a dělal jsem, jako že zpívám. Jak se později ukázalo, Ota se snažil víc. Zpíval nahlas a k velké nelibosti učitele nebyl celkový dojem ze sborového zpěvu podle jeho představ. Několikrát se během zpěvu vztekle dotázal: „Co je to tam vzadu?“, a když to nepomohlo, přezkoušel celou poslední řadu. Snad měl dojem, že to někdo kazí úmyslně. Každý musel zpívat jednou za doprovodu houslí ve stejném hlase, podruhé když housle hrály druhý hlas. Když přišla řada na mně, měl jsem problémy, když housle hrály stejně. Když třída slyšela můj pěvecký výkon ve stejném hlase, pobaveně se mírně pochechtávala. Ať jsem se snažil sebevíc, nepodařilo se mi souladu s houslemi dosáhnout. Ještě horší to bylo, když housle hrály jeden hlas a já pěl ten druhý. To se třída chechtala nahlas. Učitel byl patrně přesvědčen, že tímto způsobem chci třídu pobavit jako sólista. Vypověděly mu nervy, dal mi pár facek a vyhodil mě za dveře. Ota, který stál vedle mě byl dalším zkoušeným a dopadl snad ještě hůř. Dvakrát zapěl a učitel o něj přerazil ukazovátko. Nakonec dostal z každé strany jednu s poznámkou, aby si pamatoval, že z pana učitele si nikdo dělat blázny nebude. Stáli jsme za dveřmi, brečeli a nemohli jsme pochopit, proč trpíme za to, že nám to nezpívá jako těm ostatním. Naříkali jsme, jak je ten svět nespravedlivý. Tak se z nás stali dobří kamarádi. To byl začátek školního roku 1941 - 42. Netušili jsme, že ke konci tohoto školního roku bude osud mnohem nespravedlivější k našim spolužákům z Lidic, jako byl Pepa Příhoda a další. Ti v necelých čtrnácti letech přišli o život jenom proto, že se narodili a žili v těch nešťastných Lidicích.
Věrná reprodukce příspěvku spolužáka Oty Pavla, pana Václava Míška, kterým uvedl vzpomínání pamětníků a spolužáků na oslavě nedožitých 70. narozenin Oty Pavla, která se konala v neděli 2.července 2000 v prostorách ZŠ Buštěhrad.
26. listopadu 2006