Dopis Oty Pavla panu učiteli Vlčkovi ze 4.1.1970

Praha, 4. 1. 1970

Vážený pane Vlčku,
moc mě potěšil ten Váš prosincový nadšený dopis, že jsem dosud na světě. Místo toho dopisu mohla přijít chladná a strohá odpověď. Snad ten Váš dopis také vystihuje, jací jsme tenkrát byli. Děkuji Vám, děkuji za zapůjčenou fotografii i adresu pana učitele Ochotného. Fotografii mám podobnou, mám jich ještě vic zvláště z jednoho výletu spojeného s koupáním, Vy tam sedíte na takových schodech u chaty. Na Vás se samozřejmě pamatuji, na Buštěhradě jsem se ptal Hávy, Kose, ale neměl jsem štěstí. Vím, že jste byl takový mladistvý, čiperný, že jste byl jedním z nás. Ostatní jako by mně vypadlo z hlavy. Ostatně také na pana Ochotného se pamatuji jen jako by v desetiminutovém filmovém záběru. A přitom o ostatních některých záležitostech z mého dětství bych mohl vyprávět hodiny. Pro mě byla škola na Buštěhradě také, že Rudla Černý, syn kováře mi každý den nosil do školy krásný bílý chleba s domácími škvarky a já se na to celou noc těšil, když jsem ležel zachumlán v studeném pokoji. Anebo Příhoda z Lidic, kterého Němci zabili v koncentráku a já jsem chtěl ten den kdy Příhoda nepřišel, chtěl uložit na památku jeho sešity a jeden žák mi v tom zabránil, že půjde za ředitelem. Pak jsem šel za paní Přihodovou po válce, když už jsem byl skoro muž a ptal jsem se, kde je Příhoda, kde je její syn. A když začala plakat, utekl jsem z nových Lidic, tekly mi slzy a já utíkal ku Praze. Byla to zvláštní škola a také krásná a krásná byla i naše třída. Myslim si, že i Buštěhrad je krásný, má dva rybníky, krásné statky a hlavně dobré lidi. Prokázali to právě za války, kdy na příklad k nám se chovali v drtivé většině krásně.

Ptáte se, co jsem dělal po odchodu z Buštěhradu. Snad toho bylo dost, neumím to tak posoudit, život každého člověka je svým způsobem zajímavý. Přikládám Vám jednu z mých knih, prosím ponechte si ji, je tam o mně něco v doslovu. Po válce jsem vychodil obchodní školu a pak jsem obchodoval, lákal mě obchod, to jsem měl právě po buštěhradských předcích, měli mlýny, statky a obchody na Kladensku. Pak jsem pracoval v rozhlase jako novinář. Pak další redakce. Letěl jsem do USA (předtím jsem zcestoval téměř celou Evropu, dvakrát SSSR) potom jsem napsal svou první knihu "Dukla mezi mrakodrapy". Měla poměrně veliký ohlas, lidé na ní stáli dlouhé fronty. Letos vyjde po čtvrté. Brzy poté jsem se v Rakousku zbláznil. To byl vlastně konec, skoro pět let jsem ležel v těch nejtěžších ústavech a vlastně jsem umíral. Pak mě z toho doktoři zhruba dostali a začal jsem znovu psát, nejdřív slovo za slovem, pak větu za větou. To co jsem prožil v ústavech bylo desetkrát horší než to za války. Byl jsem přijat do Svazu spisovatelů, jmenovali mě dvojnásobným laureátem Ceny Víta Nejedlého za literaturu. Teď jsem dokončil pro nakladatelství Čs. spisovatel knihu o mém otci Leovi (zemřel před 2 lety), jmenuje se "Smrt krásných srnců". Píše se v ní také o Buštěhradě, jedna povídka z této knihy "Kapři pro Wehrmacht", která se líbila režisérovi V. Jasnému, je přímo z Buštěhradu. Také tu Vám přikládám, když budete chtít přečtěte si ji a pak ji můžete zahodit, je to kopie. Stejně tak Vám posílám dvoje noviny z prosince, kde se zmiňuji o Buštěhradu. V budoucnu uvažuji, že bych napsal o svém dětství v Buštěhradě knížku, ale je to dost těžké, neumím zatím pro mládež psát. Přirozeně, že kromě některých výsledků jsem udělal také mnoho chyb a hloupostí, ale člověk se k tomu nerad přiznává. To je zhruba všechno. Zatím jsem nevylečitelně nemocný, ale jsem rád, že mohu pracovat.

A ten Buštěhrad i se školou považuji vždycky za svou rodnou hroudu i když jsem se narodil v Praze. Někdy se mi zdá, že v Praze může člověk žít, ale domov v Praze nemá, ten má jinde.

Přeji Vám, že jste na té škole. Někdy až najdu odvahu a až bude svítit slunce, aby mi nebylo smutno, že už je všechno pryč, rád bych se tam k Vám podíval na tu místnost kde jsem seděl a dostával ten chleba se škvarkama. Proto děkuji za Vaše pozvání a přeji Vám hezký rok 1970.

S úctou Ota Pavel


26. listopadu 2006